Dvě strany života

Tabula rasa. Nepopsaná tabule, která má před sebou spoustu možností. Každý člověk se narodí a má šanci na krásný nový život. I když už těch životů za sebou může mít víc, tak od teď začíná nanovo. Nastupuje do nového koloběhu, který mu dává spoustu zkušeností a posouvá ho zase o kus dál. 

Přestože se nacházíme na startu, tak vybíháme různými směry. Cestou nás provází lidé, kteří si říkají rodiče, prarodiče, sourozenci, kamarádi. Všichni na nás koukají jako na svaté obrázky a očekávají, co z nás vypadne. Ze začátku to nebývá nic moc voňavého, ale co taky chtít, když jsme se nedávno narodili. Nezbývá nic jiného, než pozorovat a učit se. Děláme vše, co nám přijde smysluplné a baví nás. Naše osobnost se vytváří. Bohužel u tohoto modelování narážíme na překážky, které se nám někdy líbí a někdy naopak vůbec ne. Zjišťujeme, že v sobě ukrýváme spoustu nepoznaného, což nás mnohdy překvapuje. Děláme vše, dokud nám někdo neřekne, že to nejde. 

Hodně se toho učíme od ostatních. Přestože jsme do tohoto světa vstoupili bez poskvrny, tak už jisté vědomosti máme. Momentálně jsou skryté, ale postupně se ukazují. Jako bychom se probouzeli ze zimního spánku. Je nám čím dál víc jasné, co chceme a proč tu jsme.

Zjišťujeme, že v sobě dokážeme vydolovat neuvěřitelnou zuřivost a nebo naopak spoustu klidu a nadšení. Dokážeme v jedné vteřině brečet, vztekat se a dupat a hned na to se usmívat jako sluníčko. Jsme tzv. splachovací. Naše okolí to překvapuje. Oni to neznají. To nás baví ještě víc. Jejich úžas. Jsou zvyklí na něco jiného. Drží se všeho jako klíště. A my se to od nich lehce učíme. Přestože by to bylo mnohem lepší naopak. Oni by se měli učit od nás. Protože, co si budeme povídat, dost často jsou hodně dlouho zamračení, neustále říkají, že nemají čas a pořád něco nestíhají. Člověk si až říká, co je to vlastně žene? Nebo kdo? Je to jen jejich život a představa o něm? Co to sakra je?

Čím jsme starší, tím oplýváme větší zkušeností a tím se víc přibližujeme k tomu „správnému“ životu na tomto světě. Naše osobnost se vytváří. Zjišťujeme, že být tou hodnou osobou se mnohdy nevyplácí. A na tu zlou se špatně vzpomíná. Kdo nám řekne, jaká verze je ta nejlepší? Víme, že být těmi dobrými působí líp než být těmi zlými. Tak to aspoň chodí v pohádkách, které nám rodiče kdysi četli. V dnešní době to ale není jen o pohádkách. Spíš vůbec. Sledujeme svět, který je postaven na zlu a vytváření falešných hodnot, než na dobru a pokoře. Máme více na výběr a chceme všechno hned, i když na to mnohdy nemáme. To nás vůbec netrápí. Protože to jde a my toho lačně využíváme. Ani si neuvědomujeme, že máme všeho nadbytek. Obklopujeme se spíše věcmi než lidmi. Zjišťujeme, že to, co svět žene dopředu, jsou hlavně peníze a jakési papíry, které dostáváme za něco fiktivního. Kdo nemá papír, je břídil. Papír! Chápete to? Je to stále o nás nebo je to o něčem úplně jiném?

Kdo má v sobě najít kus toho dobra, když nám neustále někdo háže klacky pod nohy. Opravdu se vyplatí být ten dobrý a být na všechny hodný? Bude fungovat karma a vrátí se nám to někdy? Nevěříme!

Dle mého názoru bychom občas měli trošku zabřednout do druhé strany, která v nás odkrývá to horší. Občas si prostě dupnout, vzteknout se. Ukázat, že to co chceme, opravdu chceme a stojíme si za tím. Protože kdybychom se občas „nepoprali“, tak bychom mohli lehce zakrnět. Možná bychom v sobě potlačili to něco, co nás má někam popostrčit. Něco, co v nás vytváří osobu, která si dokáže stát za svým a není jen na někom či něčem závislá. Stále mluvím o tom, co je jen jakýmsi vyrovnáním našeho života. Jakási nirvána. Rovnováha.

Měli bychom být jako ty děti. Být trošku splachovací a žít tady a teď. Užívat si života, i když se jednou budeme vztekat a jednou usmívat.

Málokdo umí být vyrovnaný. Setkáváme se s tolika prvky, které nás dokážou lehce rozhodit. Hledáme tu správnou míru vah, které nás udělá šťastnějšími a která nám naloží to správné množství životní moudrosti.

I když jsme jednou dole a jednou nahoře, tak jsme to stále my a náš život. Jednou jsme se narodili a jednou taky zemřeme. Pojďme si to užít trochu víc.  

Nepodávejte ruku zlu, ani nebuďte příliš hodní. Zkuste si ale občas dupnout a usmát se. Zkuste nalézt to, co Vás dělá šťastnými.