Stěhovat se je vlastně docela fajn. Když pominu to přebírání, vyhazování, balení, přenášení, převážení, vybalování, vyřazování, zařazování a umisťování. Kdo by se přeci rád nestěhoval.
Když jsem se stěhovala poprvé, bylo to na vysokoškolské koleje. Spolu s kamarádkou nás odstěhovali v jednom osobním autě. Měla jsem s sebou jen to nejnutnější – hrneček, kartáček, pár obrázků, oblečení a několik peněz do začátku. Vlastně to bylo strašně jednoduché. Náš pokoj vypadal nesympaticky prázdně.
Následné stěhování probíhalo každoročně a občas i někdy v průběhu roku, kdy se na koleje vetřeli sportovci a jiní otrapové. Pořád jsem se vešla do osobního auta. Domů jsem jezdila s jednou krosnou a bylo mi hej. Co jiného by trápilo vysokoškoláka, no ne?
Ale tak nějak postupem času, kdy jsem zůstávala na koleji častěji, domů jezdila méně, se mi věci začaly rozrůstat. Ale zase na pokoji mi bylo pohodlněji a cítila jsem se tam jako doma.
Zlom přišel v době, kdy jsme se s přítelem rozhodli sestěhovat. Chvíli jsme bydleli na tzv. párovce a potom jsme se stěhovali do podnájmu ke kamarádovi. Pozn a rada: Nikdy se nenastěhujte se svým novým přítelem ke svému bývalému příteli!
A to už bylo, co se týče množství mých věcí, trošku náročnější. Protože přeci jen jsme se nastěhovali do prázdného pokoje, kde byl akorát koberec. Okna a trámy nepočítám. I když bych se o nich zmínit měla, neboť jsem z nich měla nejednu bouli.
Takže k mým už několika „málo“ věcem přibyl i první gauč, postel, stůl, skříň, komoda, knihovna a další a další věci. Přemýšlím, jestli mám do součtu připočíst i mé 4 potkany, kteří se z kolejí stěhovali také – Fíla, Kuba, Bob a Tom. Vzpomínám na Vás, hoši!
Ale jak už jsem radila výše, tak dny strávené ve společnosti mého ex byly občas náročnější, naše požadavky byly náročnější, a tak jsme se rozhodli nastěhovat do vlastního pronájmu, který jsme okupovali až do nedávna. Do něho jsme se stěhovali v dodávce a na několikrát. Přibylo nejen věcí, ale i místností a oken. Těch oken! Starých oken! Dvojitých oken! Netěsnících oken! Pravda, že jsem je myla jen párkrát, ale to je zase jiná story.
Poslední stěhování, které je snad na hodně dlouho opravdu poslední, jsme absolvovali loni v listopadu. Bylo to úmorné! Vypadalo to, že jsme měli na všechno dost času, ale stejně nás tlačil čas a termíny, protože dělat všechno dopředu je jen pro břídily. A to mi opravdu nejsme! Všechno pěkně až na poslední chvíli! Abychom nestíhali, byli co nejvíc ve stresu a padali každodenně na hubu s připomínkou, proč že jsme nezačali balit dřív.
Kouzlo stěhování má ale i svoji krásu. Pokud se nestěhujete do baráku hned vedle v sousedství, tak máte možnost objevovat nová zákoutí a kochat se novými výhledy.
Nejsme zrovna milionáři, takže si v tomto kraji nemůžeme dovolit to, co bychom tak moc chtěli. Přeci jen jsme ale našli něco, co vypadalo vcelku dobře, bylo veliké, prostorné a za rozumnou cenu. Nastěhovali jsme se do domu se zahradou, který má tři byty.
Sousedy si člověk opravdu nikdy nevybere, přesto musím říct, že jsme mohli dopadnout hůř. Pod námi, pod našimi tenkými podlahami, které se klepou několikrát denně (naše dvouletá holčička opravdu neumí sedět u stolečku a jen si kreslit), bydlí starší lidé, kteří se nepyšní zrovna designerským duchem a mají už asi leccos za sebou. Jednoho souseda vidím zhruba jednou do měsíce. Buď se s ním setkám osobně a nebo alespoň spatřím jeho od hovna zaneřáděné stopy na chodbě. Druhému sousedovi není moc rozumět. Často musím odhadovat, co mi zrovna říká a na co se mě ptá. Někdy si říkám, jestli odpovídám na správnou otázku a jestli v té puse má nebo nemá zuby. Jeho paní jsem viděla taktéž párkrát a mám takovou pochybnost, jestli si nemyslí, že trávím jejich psa. Kdyby tak věděla, že já patřím mezi ty, co psy milují a ne mezi ty, co je tráví.
Další fajn skutečností při stěhování do nového bydliště je to, že netušíte do čeho jdete. Protože i když si jdete místo několikrát obhlédnout, tak ne vždy se objeví to pravé místní a skutečné, to které je občas až zarážející a to, kterému se nevyhnete. Je to okolí, které je čím dál tím víc překvapující. Fascinuje mě, jakými všemi zkratkami se dá jít, kudy se dá prolézt, kde na Vás co vybafne a hlavně, na co krásného a šeredného kde narazíte. Nemluvě o těch hovnech všude – doufám, že je to opravdu jen záležitost pozimní!
Pamatuji se, že když jsme bydleli v bytě předešlém, tak jsem do práce chodila šílenou oklikou. Bylo tomu snad půl roku, než jsem přišla na to, že nám pod domem vede cyklostezka. Opravdu člověk jen žasne nad tím, co všechno se dá nalézt. A to teď, když jsem na rodičáku, je ještě lepší, protože mám víc času courat za světla a objevovat zákoutí našeho nového okolí.
A co teprve samotný dům a zahrada. Postupně oťukávám všechny výhody i nevýhody a začínám si víc dovolovat. Protože je to našim sousedům jedno, co kde prý uděláme a postavíme, tak se můžou jen a jen těšit. Protože jsme teprve na začátku a věřím, že se naše kvality teprve ukáží.
Náš nový dům je naším novým přítelem. Objevuji jeho schované krásy a začínám ho čím dál tím víc milovat. Pevně doufám, že ho jen tak neopustím!
