Darovanému koni na zuby nekoukej

19. 02. 2015 20:46:50
Občas, spíš tak každoročně, vybíráte minimálně jeden dárek. Pokud se neřadíte mezi ty, kterým dárek vybírá druhá polovička, sekretářka a nebo maminka. V každém případě se budete řadit mezi ty, kteří mají někoho, komu by něco věnovali. S hlavou plnou nápadů to vyberete, pěkně zabalíte, darujete a pak jen čekáte na nějakou odezvu.

Proč se vlastně dávají dárky? Mělo by to být jednoduše tak, že chceme. Chceme někomu udělat radost, někomu zvednout náladu a někoho možná za něco odměnit. V horších případech si dárkem chceme něco vyžádat a udělat si takové pomyslné velké plus, které samozřejmě nebude zapomenuto. Hlavně, aby nebylo zapomenuto!

Dáváme dárky, protože nás to baví? Doufám! Věřím, že je na tom mnoho lidí stejně jako já a prostě dárek dá, protože chce a protože mu to udělá radost. Maličko očekává nějakou zpětnou vazbu v podobě úsměvu, záchvěvu, překvapení, možná i objetí. Ale nechtějme zase moc.

Někdo vybírá dárky už sáhodlouze dopředu, aby měl tzv. fóra a nebo aby ho to prostě ke konci finančně nezruinovalo. Znám člověka, který vánoční dárky nakupuje pro jistotu už od ledna. Vždycky když mu něco kápne do noty, tak to vezme, někam uloží a má vystaráno. Nad tím vždycky žasnu, neboť s mou chorou pamětí bych měla sice možná nakoupeno, ale nejsem si úplně jistá, že bych to všechno v prosinci zase našla.

Někdo oproti tomu vybírá radši v co nejzazším termínu, ne snad kvůli své choré zapomnětlivosti, ale prostě proto, aby chránil možnost, že si to dotyčný pořídí sám.

A proč vlastně píšu článek o dárcích? Zajímalo by mě, jestli patříte do skupiny lidí, kteří vybírají dárky dle sebe a nebo dle toho, komu je dárek určen. Je to zajímavý fakt, neboť většina lidí vybírá dárky právě dle sebe. Možná dá to, co by sama dostala či chtěla dostat. Takový nenápadný manévr, který by mohl druhého trknout. Ani omylem. Tak to nějak nefunguje. Protože, když si o to neřeknete, tak to mít nebudete. Málokdo je natolik prozíravý, aby tušil, co se Vám v té hlavě honí a co si nejvíc přejete. Pokud o tom samozřejmě nebudete psát články, seznamy a dávat to všem na oči.

Nebo je tu možnost nechat to být a mít radost ze všeho. To také jde. I dárkové tašky bývají moc pěkné!

Pak jsou tu samozřejmě vaši nejbližší, nejvíc milovaní, kteří by mohli vědět. Ale to taky není jistota.

Když se nad tím víc zamyslím, tak vždycky, když vybírám nějaký dárek, usuzuji, jestli se samozřejmě bude líbit darované osobě, ale taky koukám na to, jestli se to líbí mě. Málokdy vyberu něco, co by se mě naprosto příčilo. Takže do toho dávám kus sebe. Otázka teda je: Co je nejlepší varianta? Dát kus sebe a nebo darovat něco, po čem ten druhý opravdu touží? Nejlepší je samozřejmě darovat něco, co máme společné a tím pádem, co nás nejvíc spojuje. Ale.

Mám příklad z vlastního života. Mám ráda knihy (ehm spoustu knih), pěkné oblečení, příjemné vůně, a další možné či nemožné věci (vyvolení snad vědí). Můj muž má rád techniku, elektroniku, zřejmě též nějaké pěkné oblečení, příjemné vůně atp. Když si vyměňujeme dárky, tak to občas vypadá tak, že já dostanu nějakou vychytanou elektroniku a můj chlap nějaké pěkné oblečení. A já bych třeba zrovna tak ráda dostala nějakou knihu a on něco dobrého z elektroniky (u čeho by nemusel protáčet oči, že je to zase strašný šunt a příště si to radši vybere sám).

Takže, čím to je? Známe se snad málo? Vnímáme se málo? Děláme to správně či nesprávně? Možná se jedná o prkotinu, ale jak udělat nejvíc radost? Musí to být vždycky dárek v podobě předmětu nebo to jde i jinými způsoby? Známe se opravdu dokonale? Chceme se znát dokonale? Jak moc Vám na tom záleží?

Jak už jsem psala na začátku. Ráda dávám dárky. Ráda je vymýšlím a pak se nemůžu dočkat, až je dotyčný rozbalí, uvidí, užasne a bude mě mít nejvíc rád :o). Nezmiňuji radši to, že to občas nevydržím a prostě ten nejskvělejší nápad vyžvaním a je po překvápku. Jsem takový naivní natěšený blbec, který si tím zpestřuje dny a okamžiky.

Takže, jak to máte vy?

Na závěr pozitivní citát od E. M. Remarqua:

„Když člověk nic nežádá, je ze všeho dárek.“

Autor: Kristýna Bednářová | čtvrtek 19.2.2015 20:46 | karma článku: 6.29 | přečteno: 488x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Osobní

Jan Hulik

Stokrát ne a stokrát ano, aneb život na houpačce ve čtyřech manželských kapitolách - I.

Je to jako kolotoč, ze nějž se za jízdy nedá vystoupit. Trefnějším přirovnáním by mohla být lochneska, ale ta dnešní ve velkém lunaparku, podobající se tzv. dráze smrti, ze které to nejen na té dráze, ale i v břiše dělá přemety.

17.2.2019 v 10:00 | Karma článku: 7.46 | Přečteno: 211 | Diskuse

Jan Jílek

Bdění a snění

Co jsem doma z nemocnice, probouzím se dost časně zrána. Asi stařecká nespavost. Ale na druhou stranu, každé probuzení znamená zlepšení stavu. Už se nemusím bát bolesti ze zakašlání.

17.2.2019 v 7:18 | Karma článku: 15.22 | Přečteno: 318 | Diskuse

Karel Ábelovský

Komu zvoní hrana? II. (nebo jen dvojka, chcete-li)

Je to takový zvláštní fenomén, dalo by se říct. Možná to znají i jiní blogeři, tedy pokud si v administraci občas prohlédnou grafy návštěvnosti, čtenost starých článků a podobně. U mne je to článek "Komu zvoní hrana" který je čten

16.2.2019 v 18:48 | Karma článku: 12.31 | Přečteno: 356 | Diskuse

Pavel Hewlit

Erotická koupel (lyrika)

Koupelnou se rozlila vůně jako popohnaná závanem větru, třebaže ten závan patřil rozevření županu a jeho svlečení a uložení na prádelní koš vedle umyvadla.

16.2.2019 v 11:12 | Karma článku: 13.80 | Přečteno: 556 | Diskuse

Jan Jílek

Restrepo

Podíval jsem se na netflixu na dokument, který údajně vysílala i Česká televize: „Restrepo.” Na České televizi prý nebyl kompletní, zde na netflixu, tedy celý.

16.2.2019 v 2:02 | Karma článku: 16.93 | Přečteno: 616 | Diskuse
Počet článků 31 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 399
Jsem člověk, který miluje knihy a vše s nimi spojené. Před mateřskou dovolenou jsem pracovala několik let v knihkupectví a nyní se věnuji alespoň psaní knižních recenzí. Spolupracuji s několika vydavatelstvími. Nějakým tím rokem píši na svůj blog a chtěla bych své psaní více rozvíjet.

Najdete na iDNES.cz