Darovanému koni na zuby nekoukej

19. 02. 2015 20:46:50
Občas, spíš tak každoročně, vybíráte minimálně jeden dárek. Pokud se neřadíte mezi ty, kterým dárek vybírá druhá polovička, sekretářka a nebo maminka. V každém případě se budete řadit mezi ty, kteří mají někoho, komu by něco věnovali. S hlavou plnou nápadů to vyberete, pěkně zabalíte, darujete a pak jen čekáte na nějakou odezvu.

Proč se vlastně dávají dárky? Mělo by to být jednoduše tak, že chceme. Chceme někomu udělat radost, někomu zvednout náladu a někoho možná za něco odměnit. V horších případech si dárkem chceme něco vyžádat a udělat si takové pomyslné velké plus, které samozřejmě nebude zapomenuto. Hlavně, aby nebylo zapomenuto!

Dáváme dárky, protože nás to baví? Doufám! Věřím, že je na tom mnoho lidí stejně jako já a prostě dárek dá, protože chce a protože mu to udělá radost. Maličko očekává nějakou zpětnou vazbu v podobě úsměvu, záchvěvu, překvapení, možná i objetí. Ale nechtějme zase moc.

Někdo vybírá dárky už sáhodlouze dopředu, aby měl tzv. fóra a nebo aby ho to prostě ke konci finančně nezruinovalo. Znám člověka, který vánoční dárky nakupuje pro jistotu už od ledna. Vždycky když mu něco kápne do noty, tak to vezme, někam uloží a má vystaráno. Nad tím vždycky žasnu, neboť s mou chorou pamětí bych měla sice možná nakoupeno, ale nejsem si úplně jistá, že bych to všechno v prosinci zase našla.

Někdo oproti tomu vybírá radši v co nejzazším termínu, ne snad kvůli své choré zapomnětlivosti, ale prostě proto, aby chránil možnost, že si to dotyčný pořídí sám.

A proč vlastně píšu článek o dárcích? Zajímalo by mě, jestli patříte do skupiny lidí, kteří vybírají dárky dle sebe a nebo dle toho, komu je dárek určen. Je to zajímavý fakt, neboť většina lidí vybírá dárky právě dle sebe. Možná dá to, co by sama dostala či chtěla dostat. Takový nenápadný manévr, který by mohl druhého trknout. Ani omylem. Tak to nějak nefunguje. Protože, když si o to neřeknete, tak to mít nebudete. Málokdo je natolik prozíravý, aby tušil, co se Vám v té hlavě honí a co si nejvíc přejete. Pokud o tom samozřejmě nebudete psát články, seznamy a dávat to všem na oči.

Nebo je tu možnost nechat to být a mít radost ze všeho. To také jde. I dárkové tašky bývají moc pěkné!

Pak jsou tu samozřejmě vaši nejbližší, nejvíc milovaní, kteří by mohli vědět. Ale to taky není jistota.

Když se nad tím víc zamyslím, tak vždycky, když vybírám nějaký dárek, usuzuji, jestli se samozřejmě bude líbit darované osobě, ale taky koukám na to, jestli se to líbí mě. Málokdy vyberu něco, co by se mě naprosto příčilo. Takže do toho dávám kus sebe. Otázka teda je: Co je nejlepší varianta? Dát kus sebe a nebo darovat něco, po čem ten druhý opravdu touží? Nejlepší je samozřejmě darovat něco, co máme společné a tím pádem, co nás nejvíc spojuje. Ale.

Mám příklad z vlastního života. Mám ráda knihy (ehm spoustu knih), pěkné oblečení, příjemné vůně, a další možné či nemožné věci (vyvolení snad vědí). Můj muž má rád techniku, elektroniku, zřejmě též nějaké pěkné oblečení, příjemné vůně atp. Když si vyměňujeme dárky, tak to občas vypadá tak, že já dostanu nějakou vychytanou elektroniku a můj chlap nějaké pěkné oblečení. A já bych třeba zrovna tak ráda dostala nějakou knihu a on něco dobrého z elektroniky (u čeho by nemusel protáčet oči, že je to zase strašný šunt a příště si to radši vybere sám).

Takže, čím to je? Známe se snad málo? Vnímáme se málo? Děláme to správně či nesprávně? Možná se jedná o prkotinu, ale jak udělat nejvíc radost? Musí to být vždycky dárek v podobě předmětu nebo to jde i jinými způsoby? Známe se opravdu dokonale? Chceme se znát dokonale? Jak moc Vám na tom záleží?

Jak už jsem psala na začátku. Ráda dávám dárky. Ráda je vymýšlím a pak se nemůžu dočkat, až je dotyčný rozbalí, uvidí, užasne a bude mě mít nejvíc rád :o). Nezmiňuji radši to, že to občas nevydržím a prostě ten nejskvělejší nápad vyžvaním a je po překvápku. Jsem takový naivní natěšený blbec, který si tím zpestřuje dny a okamžiky.

Takže, jak to máte vy?

Na závěr pozitivní citát od E. M. Remarqua:

„Když člověk nic nežádá, je ze všeho dárek.“

Autor: Kristýna Bednářová | čtvrtek 19.2.2015 20:46 | karma článku: 6.29 | přečteno: 491x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Osobní

Miloš Korotvička

NEBYL TEN ŽIVOT DŘÍVE HEZKÝ?

Život je asi hezký pořád. Když se žije a vychutnává. A to umíme v dětství určitě. Zpátečku nezařadíš a jak daleko dojedeš máš hodně ve svých rukou. Jenom si to uvědomit včas. Asi nostalgie.

19.6.2019 v 6:35 | Karma článku: 15.92 | Přečteno: 403 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Československé Italky jsou holky pro všechno aneb Jsme národ silných žen

Když se Češka zamiluje, půjde třeba světa kraj za svojí láskou a dokáže v cizí zemi mnohdy pro ni nepředstavitelné a pro jiné nemožné. Udělá i to, co by ve svém rodném kraji nikdy neudělala.

18.6.2019 v 18:02 | Karma článku: 28.26 | Přečteno: 1098 | Diskuse

Kristýna Burgerová

Když má chlap radši fotbal než vás

Nesnáším fotbal, asi jako většina žen nedokážu pochopit, proč se banda manekýnů honí po hřišti za kulatým čímsi, přehrává etudy na téma: Paní učitelko on mi zlomil pravítko a dloubnul mě tužkou do zadku.

18.6.2019 v 9:00 | Karma článku: 37.46 | Přečteno: 6618 | Diskuse

Zdeněk Bárta

Moje neomarxistická otcovská dovolená

Jak se člověk dostane na otcovskou dovolenou? Celkem snadno. Musí se stát otcem. Jak? Ten první nejrozšířenější způsob zde nebudu rozebírat. Ten další, méně známý je v něčem podobný. Musíte mít ovšem při styku mnohem delší výdrž.

18.6.2019 v 6:15 | Karma článku: 18.69 | Přečteno: 625 | Diskuse

Pavlína Peťovská

Život v korporátu II: První den v práci

Konečně jsme se dočkali a přišel Den D. Dnes se začne psát historie: příběh kariéry sebevědomého úspěšného korporátního člověka.

17.6.2019 v 16:20 | Karma článku: 22.80 | Přečteno: 1885 | Diskuse
Počet článků 31 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 400
Jsem člověk, který miluje knihy a vše s nimi spojené. Před mateřskou dovolenou jsem pracovala několik let v knihkupectví a nyní se věnuji alespoň psaní knižních recenzí. Spolupracuji s několika vydavatelstvími. Nějakým tím rokem píši na svůj blog a chtěla bych své psaní více rozvíjet.

Najdete na iDNES.cz