Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Darovanému koni na zuby nekoukej

19. 02. 2015 20:46:50
Občas, spíš tak každoročně, vybíráte minimálně jeden dárek. Pokud se neřadíte mezi ty, kterým dárek vybírá druhá polovička, sekretářka a nebo maminka. V každém případě se budete řadit mezi ty, kteří mají někoho, komu by něco věnovali. S hlavou plnou nápadů to vyberete, pěkně zabalíte, darujete a pak jen čekáte na nějakou odezvu.

Proč se vlastně dávají dárky? Mělo by to být jednoduše tak, že chceme. Chceme někomu udělat radost, někomu zvednout náladu a někoho možná za něco odměnit. V horších případech si dárkem chceme něco vyžádat a udělat si takové pomyslné velké plus, které samozřejmě nebude zapomenuto. Hlavně, aby nebylo zapomenuto!

Dáváme dárky, protože nás to baví? Doufám! Věřím, že je na tom mnoho lidí stejně jako já a prostě dárek dá, protože chce a protože mu to udělá radost. Maličko očekává nějakou zpětnou vazbu v podobě úsměvu, záchvěvu, překvapení, možná i objetí. Ale nechtějme zase moc.

Někdo vybírá dárky už sáhodlouze dopředu, aby měl tzv. fóra a nebo aby ho to prostě ke konci finančně nezruinovalo. Znám člověka, který vánoční dárky nakupuje pro jistotu už od ledna. Vždycky když mu něco kápne do noty, tak to vezme, někam uloží a má vystaráno. Nad tím vždycky žasnu, neboť s mou chorou pamětí bych měla sice možná nakoupeno, ale nejsem si úplně jistá, že bych to všechno v prosinci zase našla.

Někdo oproti tomu vybírá radši v co nejzazším termínu, ne snad kvůli své choré zapomnětlivosti, ale prostě proto, aby chránil možnost, že si to dotyčný pořídí sám.

A proč vlastně píšu článek o dárcích? Zajímalo by mě, jestli patříte do skupiny lidí, kteří vybírají dárky dle sebe a nebo dle toho, komu je dárek určen. Je to zajímavý fakt, neboť většina lidí vybírá dárky právě dle sebe. Možná dá to, co by sama dostala či chtěla dostat. Takový nenápadný manévr, který by mohl druhého trknout. Ani omylem. Tak to nějak nefunguje. Protože, když si o to neřeknete, tak to mít nebudete. Málokdo je natolik prozíravý, aby tušil, co se Vám v té hlavě honí a co si nejvíc přejete. Pokud o tom samozřejmě nebudete psát články, seznamy a dávat to všem na oči.

Nebo je tu možnost nechat to být a mít radost ze všeho. To také jde. I dárkové tašky bývají moc pěkné!

Pak jsou tu samozřejmě vaši nejbližší, nejvíc milovaní, kteří by mohli vědět. Ale to taky není jistota.

Když se nad tím víc zamyslím, tak vždycky, když vybírám nějaký dárek, usuzuji, jestli se samozřejmě bude líbit darované osobě, ale taky koukám na to, jestli se to líbí mě. Málokdy vyberu něco, co by se mě naprosto příčilo. Takže do toho dávám kus sebe. Otázka teda je: Co je nejlepší varianta? Dát kus sebe a nebo darovat něco, po čem ten druhý opravdu touží? Nejlepší je samozřejmě darovat něco, co máme společné a tím pádem, co nás nejvíc spojuje. Ale.

Mám příklad z vlastního života. Mám ráda knihy (ehm spoustu knih), pěkné oblečení, příjemné vůně, a další možné či nemožné věci (vyvolení snad vědí). Můj muž má rád techniku, elektroniku, zřejmě též nějaké pěkné oblečení, příjemné vůně atp. Když si vyměňujeme dárky, tak to občas vypadá tak, že já dostanu nějakou vychytanou elektroniku a můj chlap nějaké pěkné oblečení. A já bych třeba zrovna tak ráda dostala nějakou knihu a on něco dobrého z elektroniky (u čeho by nemusel protáčet oči, že je to zase strašný šunt a příště si to radši vybere sám).

Takže, čím to je? Známe se snad málo? Vnímáme se málo? Děláme to správně či nesprávně? Možná se jedná o prkotinu, ale jak udělat nejvíc radost? Musí to být vždycky dárek v podobě předmětu nebo to jde i jinými způsoby? Známe se opravdu dokonale? Chceme se znát dokonale? Jak moc Vám na tom záleží?

Jak už jsem psala na začátku. Ráda dávám dárky. Ráda je vymýšlím a pak se nemůžu dočkat, až je dotyčný rozbalí, uvidí, užasne a bude mě mít nejvíc rád :o). Nezmiňuji radši to, že to občas nevydržím a prostě ten nejskvělejší nápad vyžvaním a je po překvápku. Jsem takový naivní natěšený blbec, který si tím zpestřuje dny a okamžiky.

Takže, jak to máte vy?

Na závěr pozitivní citát od E. M. Remarqua:

„Když člověk nic nežádá, je ze všeho dárek.“

Autor: Kristýna Bednářová | čtvrtek 19.2.2015 20:46 | karma článku: 5.72 | přečteno: 480x


Další články blogera

Kristýna Bednářová

Příběh jednoho čtenáře a vtipné hajzldámy

Kousek příběhu, který vám jistojistě vykouzlí úsměv na tváři. Knížka Čtenář z vlaku v 6.27 mi doma ležela už celkem dlouho. Krom toho byla na můj vkus dosti útlá, měla celkem nezáživný obal a vždy jsem ji odsunula na příště.

25.4.2016 v 12:08 | Karma článku: 10.61 | Přečteno: 759 | Diskuse

Kristýna Bednářová

Já nepronásleduji, já pletu

Žijte přítomností. Hlavně teď a tady. Minulost nechte za sebou a o budoucnosti myslete jen pozitivně. Věty, které slyším denně a sama si jimi snažím řídit. Bohužel to ale ne vždycky jde.

7.3.2016 v 8:56 | Karma článku: 6.42 | Přečteno: 240 | Diskuse

Kristýna Bednářová

Na chvíli v jiném těle

Téměř každý má v dnešní době účet na nějaké sociální síti, která ho nenápadně nutí sdílet svůj život s ostatními. Nahráváme fotky, píšeme statusy, lajkujeme, komentujeme a prostě se snažíme zapadnout a žít.

18.2.2016 v 12:17 | Karma článku: 8.10 | Přečteno: 275 | Diskuse

Kristýna Bednářová

Když má kniha vlastní život

Tak jsme se konečně dočkali! Po dvou letech je tu závěrečný díl s prapodivným vztahem mezi čarodějnicí a upírem. A musím říct, že se povedl. Jsem spokojená. Kniha života je otázkou pro všechny nadpřirozené bytosti.

15.2.2016 v 13:19 | Karma článku: 7.74 | Přečteno: 143 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Laďka Sindlerova

„Cos dokázala v životě?“

Dobrá otázka, že jo? Nedostala jsem ji já, zase jsem ji slyšela a v té chvíli jsem se zamyslela a zeptala se sama sebe co jsem v životě dokázala.

18.9.2018 v 12:45 | Karma článku: 17.60 | Přečteno: 612 | Diskuse

Vlastimil Fürst

Milost jen pro toho, kdo po ní touží

Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (Lukáš 18,14)

17.9.2018 v 21:31 | Karma článku: 11.20 | Přečteno: 100 | Diskuse

Jan Jílek

Malá Itálie v tramvaji

Jel jsem ráno tramvají č.12. Směrem na Vltavskou. Jako vždy, mezi Andělem a Klárovem se z tramvaje stane menší cizinecká kolonie. Dnes italská.

17.9.2018 v 12:35 | Karma článku: 18.50 | Přečteno: 973 | Diskuse

Alena Křehotová

Nina - zřejmě naposledy

Tedy ode mne. Předchozí článek byl v návaznosti na její rozhovor v Ona Dnes z 10. 09. 2018. Předtím jsem psala o potřebě nového vozíku a zeelektrizovaného... Dnes jen fotky. Jsou tzv. z mého archivu, autorskými právy se nemusíte

17.9.2018 v 9:45 | Karma článku: 14.67 | Přečteno: 410 | Diskuse

Laďka Sindlerova

Bůh ztratil moji adresu,

ta slova jsem tuhle někde četla nebo slyšela. Páni, nikdy by mi nenapadlo, že těmi pár slovy lze vyjádřit stav, ve kterém se právě nacházím.

17.9.2018 v 9:00 | Karma článku: 19.92 | Přečteno: 481 | Diskuse
Počet článků 31 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 397
Jsem člověk, který miluje knihy a vše s nimi spojené. Před mateřskou dovolenou jsem pracovala několik let v knihkupectví a nyní se věnuji alespoň psaní knižních recenzí. Spolupracuji s několika vydavatelstvími. Nějakým tím rokem píši na svůj blog a chtěla bych své psaní více rozvíjet.




Najdete na iDNES.cz