Je pravda, že raději řeším ostatní než sebe. A stejně tak i ráda pomáhám. Občas mě dost ničí, když pomoci nemohu a nebo nedokážu. Safra, je tu jeden člověk, který nabízí pomoc a nikdo ji nechce! Proč?
Kdo mě zná, tak ví, že jsem člověk, který má srdce otevřené. Snažím se být milá, se všemi vycházet, moc se nerozčilovat, nehádat a vyhýbat se konfliktům. Čím jsem starší, tím zjišťuji, že to celý život dělám naprosto špatně. Teda ne pořád, ale občas. Protože být pořád ta hodná? Ta, co se dřív omluví a ta co chce mít čistý štít? Co když by bylo lepší být občas ta krutá, ta co má radši svůj názor, občas vybuchne a občas se s někým pohádá? Nepročistí to víc vzduch?
Začíná se mi líbit víc a víc druhá varianta, ale zjišťuji, že je dost těžké se tím řídit a nepodléhat modelu hodné holky.
Stejně tak mám vryté, bránit ostatní před nespravedlivostí. Nastolit jakousi rovnováhu, obhájit druhý názor a hlavně nenechat nic a nikoho na holičkách. Slovo ANO je tak jednoduché a tak zničující!
A co teprve pomoc ostatním. Musím přiznat, že jako spousta dalších ráda radím. Vyslechnu, nic neříkám a pak se snažím vydolovat v tom svém chorém mozku nějakou smysluplnou radu. Sem tam je dobrá, někdy totální nesmysl. Ale v ten moment je to prostě to nejlepší, co mě napadne.
A teprve nedávno jsem zjistila, jak to vlastně je. Nebo by mohlo být? Čtu knihu Tvarytmy od Jaroslava Duška a jsem pohlcena. A šrotuje mi to v hlavě víc a víc. Protože dle Jardy je touha pomoci vlastně jakousi touhou po moci :O Kdo to kdy viděl, aby člověk, který chce pomoci druhému, toužil po moci. To je přeci nesmysl. Nebo ne? Co když je to pravda, která je tak rafinovaně skrytá, až to při odkrytí bolí. Jen si to představte. Jste člověkem, který by nejradši pomohl, kde se dá. Většinou z toho nic nekápne a najednou zjistíte, když si přečtete kus jedné knihy, že toužíte po nějaké moci. To vás lehce nakopne a donutí k zamyšlení. Snažíte se celou věc popřít, ale zjišťujete, že to asi takový nesmysl nebude.
Aby byl člověk šťastný, měl by se starat jen sám o sebe. Nebo teda aspoň co nejvíc sám o sebe. Pozorovat sám sebe, svoji řeč těla a mysli. Stravovat se jen dle toho, co vyhovuje jen nám osobně. Protože tvrzení, že každý je jiný a sedí mu něco jiného, není výmysl. Někdo rád horké, někdo ledové. Někdo rád světlo, někdo tmu. Někdo je optimista, někdo pesimista. A tak by to šlo až do nekonečna. Takže z takovéhoto množství protikladů můžete zjistit, že práce na nás samotných je opravdu na hodně dlouho. A až teprve objevíte sami sebe, tak můžete radit a objevovat druhé. Samozřejmě by se dalo podotknout, že druzí nám dávají pomocnou ruku k tomu, abychom zjistili, jak na tom vlastně jsme. Jsou pro nás jakýmsi pomyslným zrcadlem. Ale ani to nám nepomáhá, protože to zrovna v tu chvíli nevidíme. Takže se v tom plácáme a jsme nešťastni. Neustále se dovoláváme někoho, kdo by to za nás vyřešil. A nedejbože chceme ještě pomáhat. Chceme mít nad někým moc. Podvědomě možná toužíme, aby nám byl někdo vděčný, aby nás měl rád a abychom nebyli sami. Bojíme se samoty jako čert kříže. Takže se zoufale bráníme a děláme první poslední, abychom někdy neskončili jen sami se sebou a museli řešit jen a jen sebe. A to nevíme, že samota by pro nás měla být spíš oslavou než nějakým otroctvím a záhubou. Jsem sama? Konečně!
Chcete pomoci? Zkuste pomoci nejprve sami sobě a pak teprve druhým. Buďte se sebou šťastni a užívejte si sami sebe. A nebo když už máte opravdu krizi, tak pomáhejte těm, kteří si sami nepomohou – tzn. nemocným dětem nebo opuštěným zvířatům.
Zajímavé je, že na Váš aktuální problém přichází vždy aktuální řešení. Někdy ho vidíme, někdy ne. Ale opravdu tu je. V reálném životě přímo nespočet situací, které mají své místo a které se dějí z nějakého důvodu. Jenom v tomto uspěchaném světě na ně nemáme čas a radši se ženeme za něčím, co si myslíme, že je to správné. Hrabeme se v minulosti a plánujeme budoucnost. A přitom přítomnost nám uniká. Poslouchejte sami sebe a nebo děti. To jsou ti, kteří žijí ten nejhezčí život.
