Na první pohled

„Nejlepšího člověka hledej mezi těmi, které svět odsuzuje.“/Lev Nikolajevič Tolstoj

Na první pohled

  Naproti Vám jde krásná žena, vkusně upravená a sladěně oblečená. Máte utkvělý pocit, že na ní musíte koukat, ba spíš, že z ní nemůžete spustit zrak. Něco Vás na ní přitahuje a Vy tomu ve vteřině podléháte. Co si pomyslíte? Určitě má tato osoba v životě hodně štěstí, spoustu přátel kolem sebe a obklopuje se samými krásnými věcmi. Jistě bydlí v nějakém krásném bytě, kam pořád jen svítí slunce.

Realita?

  Jedná se o ženu, která má život krušný. Nic jí nevychází, peněz nemá nazbyt a žije pořád s rodiči. Je bez práce a přátel taky moc nemá. Nedávno měla narozeniny a dostala několik poukázek na nové oblečení, masáž a kosmetiku. Takže jednoho dne, když si konečně vybrala to pravé na sebe, zašla se nechat nalíčit, učesat a došla si na masáž, vyrazila do města a cítila se skvěle. V tu chvíli jste ji  zahlédli vy.

Na první pohled

  Sedíte na lavičce a tu Vás do očí udeří pohled na ženu s chlapcem. Ona má mastné vlasy stáhnuté jen tak do povislého copu, na sobě má podivně růžovou bundu a ošuntělé džíny, o botách ani nemluvě. Chlapec je vyzáblý, oblečen do staré modré větrovky, pod tím lacláče, jakési tenisky a po ruce mu stéká zmrzlina. Možná Vám proletí hlavou něco jako Sakra, co je to za divný páreček? nebo Ježiši, ty lidi dneska opravdu nemají vkus a soudnost.

Realita?

  Narazili jste právě na nejšťastnější matku se synem. Je jim jedno, kdo si o nich co pomyslí. Jejich život jim vychází podle představ. Matka má skvělou práci, která ji naplňuje, sice moc nenese, ale chodí do ní ráda. Bohužel je opustil otec, takže se jim značně snížily příjmy a museli pokrátit výdaje. Syn je velký knihomol, který miluje sladké. Je poctivý, účenlivý, chytrý, ale plachý. Miluje svoji matku. A ta mu jednou za čas koupí, co si jen řekne. Dneska to vyhrála zmrzlina.

Na první pohled

  Rádi chodíte. Městskou hromadnou dopravu moc nemusíte. Přeci jen to tlačení a smradlavé dechy, to není nic pro Vás. Přesto jste se rozhodl/a, že si cestu domů zkrátíte, abyste byl/a dřív se svou rodinou. Takže využijete prvního autobusu, který dorazí. Postoupíte do zadní části vozu, kde se zavěsíte na železnou tyč. Celý prostor autobusu máte před sebou. Vidíte mladou ženu, která nastoupí po Vás a ukořistí volné sedadlo. Hned po ní nastoupí starší pár, který si stoupne nad ní. Není si kam jinam sednout, všude je plno. Důchodci začnou lamentovat, že je vždycky málo místa a obsadí ho jen ti nejrychlejší. Příště musíme být průbojnější starouši, řeknou si. Mladá žena zčervená, ale sedí dál. Zajímalo by Vás, jak se to bude vyvíjet dál? Budete fandit starším nebo mladším? Kdo je tu v právu? Říká se, že je slušné uvolnit sedadlo pro staršího či ženu. Ale občas tu jsou tací, kteří by sedící nejradši vymlátili holí, jen aby si mohli sami sednout. Kdo vydrží dýl? Bohužel musíte vystoupit.

Realita?

  Mladá žena, která nastoupila do autobusu, byla těhotná a měla co dělat, aby se udržela na nohou a na místě neomdlela. Volné sedadlo v autobusu pro ní bylo požehnáním. To bohužel pár důchodců nevěděl, neboť na ženě těhotenství vidět nebylo. Žena seděla oprávněně a starší lidé si stěžovalii úplně zbytečně.

Na první pohled

  Je neděle, svití slunce a je den jako stvořený pro procházku. Máte skvělou náladu. Chvíli poté, co vyrazíte, potkáváte spoustu lidí. Všichni se usmívají a vypadají spokojeně. A přímo proti Vám si to šine obtloustlý muž na jakémsi vozítku. Sakriš, to už jsou lidé tak líní, že jezdí na vozíčcích? Se chudák ani nemůže hnout,tak se raději veze. Pohoršeně kroutíte hlavou.

Realita?

  Ne všichni mají tak skvělou náladu jako vy. Každopádně si ji jdou na sluníčko vylepšit. Snad tam najdou to něco, co kdesi ztratili. A muž na vozíčku? Je po náročné operaci a sám se nikam nedostane. Zatouží po čerstvém vzduchu a rozhodne se vydat na vlastní pěst na novém vozíku na procházku. Potkává samé usměvavé lidi a jednoho zamračence. I přesto mu je krásně. Konečně mu bude zase na chvíli líp.

Stalo se Vám něco podobného? Odsoudili jste ihned dotyčného?

  Nešvárem dnešní doby je škatulkování a odsuzování. Jakmile se naše životy protnou, tak začínáme dedukovat a v hlavě se nám rojí opravdu hodně někdy až nepěkných myšlenek. Každý má právo  myslet si cokoliv o komkoliv. Ale než začnete něco vypouštět z úst, trochu se zamyslete, jestli by pro Vás jasný výsledek a jasné zařazení nemohlo mít víc verzí. Opravdu je to tak, jak to vypadá na první pohled?

  Říká se, že první pohled udělá hodně. Pokud se Vám jednou člověk znelíbí, tak máte dost co dělat, aby si to u Vás napravil. A to ještě nestihl vůbec nic říct natož udělat. Jen prostě byl a zrovna se tak cítil.

  I já s tím mám problém, ihned nezařadit a neodsoudit. Protože je to tak jednoduché začít pomlouvat a kritizovat. Vlastně se nám může stát, že se probudíme s dobrou, ba vynikající náladou, s nikým nepromluvíme ani slovo, koho potkáme, toho neznáme a z nějaké procházky či výletu se vracíme naproto bez energie nebo jí naopak hýříme jako nikdy dřív. Naše myšlenky nám udaly směr, a to jsme ani "nehli prstem".

  Vždycky máme na výběr. Určujeme si, jestli chceme být šťastni a nebo nešťastni. Jestli se necháme odradit druhými a nebo nám bude všechno jedno. Žijeme si svůj život a nikdo nám nemůže mluvit do toho, jak ho budeme žít. I když to na první pohled vypadá jako pořádná bláznovina.

  A když nám přeci jen záleží na názoru druhých, tak si můžeme říct, že na světě je ještě dalších několik milionů jedinců, kteří si mohou myslet úplně něco jiného.