Leden. Už je zase leden. Každý vstupuje do nového roku s novými předsevzetími, s novými plány, nadějemi a sny. Možná. Někoho to nechává naprosto chladným a je rád, že je. Vlastně spíš je krapet demotivován, neboť musí po Vánocích, po tom krásném volnu, opět do práce.
Jak psala jedna blogerka, tak je to trochu komedie, neboť všichni dělají, že potřebují strašně zhubnout, cvičit, líp jíst, míň pít (samozřejmě alkoholu, vody naopak víc), vůbec víc šetřit, víc se věnovat dětem, míň zahálet, vyhýbat se prokrastinaci a tak nějak každý chce být v novém roce úplně někým jiným.
Bohužel to ale nejde. Nebo jde, ale jen chvíli. Však to určitě znáte. Je to tak každý rok. A nejen v lednu. Měsíc, maximálně dva, to tak budete držet zuby nehty a když už Vám to opět poleze krkem, tak zabřednete do starých kolejí a budete se těšit na další rok, který bude určitě lepší. Protože začínat se dá neustále znovu a znovu.
Já ten leden nějak nestíhám vnímat. Krom toho, že si počasí dělá naprosto co chce, takže od něj něco očekávat je opravdu krok do prázdna, tak to tak nějak letí? Přeci jen už je půlka měsíce a já se po Vánocích opět snažím zapojit do starých, míň sladkostmi nabitých dní.
Je pravda, že jedna věc je u mě pro leden typická. Přestože se jedná o měsíc jako každý jiný, já mám pocit, že si musím ve všem udělat pořádek. Střídají se u mě nálady a pocity. Jeden den se cítím nabitá energií, kdy lítám všude hned od probuzení a druhý den jsem naopak vybitá a jako přejetá parním válcem. A ještě k tomu se mi totálně nic nechce, nejradši bych demotivovala i ostatní kolem a vůbec cokoliv dělat je nad mé síly. A takto se mi to střídá. Jako ponožky svědomitých jedinců, kteří si je mění opravdu každý den.
Ale abych na Vás nehodila to nicnechtícdělání, což není mým cílem, naopak, tak jsem se Vám rozhodla sdělit, jak strašně moc jsem pilná a potřebuji něco grunovat, mýt a uklízet.
Určitě už jste to slyšeli. Když máte v hlavě zmatek a nevíte kam byste dřív skočili, myšlenky Vám lítají sem a tam, občas přibude nějaký ten problém a vy byste svoji hlavu nejradši věnovali někomu jinému, tak je úplně nejjednodušší začít uklízet a třídit. O co je větší chaos v hlavě, o to víc je potřeba pořádku v bytě. Pak se to dá samozřejmě pojmout taky trochu mírněji a dá se uklidit jen psací stůl, polička, šatník, botník, lednička, kabelka atd.
Co mě se honí všechno v hlavě? Možná to, že za několik měsíců mi přibude víc starostí. A já mám už teď pocit, že potřebuju všechno srovnat. Ikdyž třeba okna mě nechávají klidnou. Ještě je přes ně vidět, máme žaluzie a v horším případě i závěsy, takže to je vklidu. Ale šatník? Botník? Kuchyně? Lednička? Ach!
Ostatně nevím, jak dlouho tento stav vydržím. Přeci jen jsem se s vrtulkou kdesi nenarodila a ač někdy mám víc energie, tak ten malej špunt mi často mění plány. Nějak se nemohu odsunout od obývacího pokoje a kuchyňské linky. Neustálé drobečky, vylité šťávy, papírky všude, pokreslené stoly, rozházené polštáře a hračky všude mě dohánějí k pokraji sil. Ale já věřím, že se dočkám! Já ten pořádek v hlavě a v bytě udělám! Budu mít všechno srovnané, na svém místě, bez drobečků, čisté, zářící...jednou to bude. Aspoň na těch pár minut, než se vzbudí jedno dítě a nebo se narodí to druhé.
Mějte krásný leden a já doufám, že jste na tom líp jak já. To, co si naplánujete, to uděláte. A v hlavě to máte aspoň trochu vpořádku.
