Jako skála

Přítelkyně mi svěřila tajemství a já ani nevím proč jsem si vzpomněla na své občasné stavy, které procházejí mým tělem. Cítím se jako někdo jiný, snad jako skála. 

Občas si příjdu jako skála. Jen si tak stojím a ani se nehnu.

Pozoruju dění okolo a mám pocit, jakoby šlo všechno mimo mě.

 Pevně stojím na zemi, ale přitom se vznáším kdesi v oblacích.

Na první pohled působím chladně a netečně, ale sama cítím, že mi srdce tluče a uvnitř se mi prohání teplá krev.

Stojím a pozoruju lidi kolem sebe. Jakoby mě nikdo neviděl. Jakobych tu byla naprosto sama. Samotinká.

Jsem tu proto, že má existence má nějaký smysl. Jsem tu z důvodu, který je zahalen v mlze. Stejně jako můj vrchol.

Občas se ke mně přiblíží kdosi a pevně mě obejme. Má neviditelná náruč mu dotyk opětuje. Jsem šťastná, ale není to vidět.

Umím mlčet, ale umím i řvát. Mlčím tak, že se mé nitro naplňuje myšlenkami jako nádoba vodou. Umím řvát tak, že mě slyší i ten nepatrný kamínek v dálce.

Ráda naslouchám. Připadám si jako vrba, přestože jsem z kamene.

Cítím vše, ale zároveň je mi vše tak vzdálené.

Miluji skály kolem mě. Jsou jako vnitřní vesmír, který vytváři krásné obrazce.

Občas slyším šepot větru, který mě nutí přemýšlet.

Paprsky slunce mě dokáží zahřát na hodně dlouhou dobu. Ale pak je tu najednou tma a chlad.

Je těžké být skálou. Chtěla bych být někým jiným. Například sovou, orlem, kánětem. Být svobodná a létat si po obloze sem a tam.

Můj úděl je být skálou. Jen tak stát a ani se nehnout.