Stačí chtít

Už se mi stalo několikrát, že se mě lidé ptali, jak stíhám tolik věcí – psát, číst, vařit, starat se o domácnost, dítě, uklízet a spoustu dalšího. 

Musím uznat, že vlastně ani já přesně nevím, jak to dělám, protože prostě normálně žiji. Občas jsem lehce vyždímaná, občas hýřím spoustou energie, ale to je snad normální u každého člověka.

Nedávno jsem narazila na zajímavý slogan, který uvádí, že se nejprve všichni diví, proč to všechno děláme a pak, když vidí úspěchy, tak se naopak ptají, jak to děláme. Je to vlastně docela prosté. Chce to jen chtít, protože čas se najde vždycky.

Kdy stíhám číst?

Už od mala miluji knihy. Jsem rozený knihomol. Na základní škole mi nedělalo problém neustále číst a mít pořád referáty. Povinností byl minimálně jeden referát za půl roku, já jsem měla referáty týdně. I když se jednalo hlavně o dívčí romány, tak jsem četla a četla. Z knihovny jsem nosila knihy po kupách. Pamatuji se, že jsem strávila u knížky opravdu hodně času. Byla jsem ze všech možných poloh strašně rozlámaná, ale to mě od čtení nikdy neodradilo. Čtu pořád, čtu stále, čtu ráda! Teď na rodičáku je to s volnou chvílí horší, ale i tak si ji najdu. Čtu všude, kde se dá. Na záchodě, ve vaně, v posteli, když dítě spí. Když je kniha hodně napínavá, tak pustím pohádku a čtu při ní. Samozřejmě, že to nepraktikuji pořád, ale někdy si takto „zahřeším“.

Kdy píši?

Musím přiznat, že když jsem byla malá, tak jsem psát neuměla. Pomáhala mi hodně mamka. Občas něco napsala za mě a já to pak vydávala za své. Lehce podraz, ale tak řekněte, kdo to neměl podobné? Až v poslední době mě psaní chytlo a já se snažím najít nějaký čtivý způsob, jak co nejlépe vystihnout svoje myšlenky a úvahy. Nevěřila bych, jak náročné bude něco vyjádřit písmeny. Aby se to dalo číst a bylo to opravdu o tom, co chci. Píšu tehdy, když mě něco napadne. Nebo se o to alespoň snažím. Udržet myšlenku a pak jen psát. A jde to téměř samo. I kdyby to nikdo nikdy neměl číst či se to nikomu nelíbilo. Člověk neví, koho svými slovy osloví. Píšu tehdy, když je víc času, což znamená večer, když dítě spí. Někdy je to záležitost na chvilku, někdy na několik hodin či dní.

Kdy vařím?

Vaření je též můj velký koníček. Už to tak vypadá, že všemu přicházím na kloub až teď. Kdysi měli rodiče pohnutky, že mě naučí vařit. A já tak nechtěla! Tak mě to nebavilo. A to jsem strašně ráda jedla. Ale něco uvařit? Pche..ani náhodou! Jediné, co jsem zvládala byl čaj a studená kuchyně v podobě namazaného chleba. Jednou jsem měla pokus, že si udělám vajíčka. Odhodlala jsem se, připravila pánvičku, kápla trochu oleje a na to vykydla vajíčka. A ono to bylo řídké! Nikde nic hustého! Se zděšením, že jsem to zkazila, jsem vajíčka vylila do záchodu a radši všeho nechala. Teď zkouším možné, nemožné, chutné, nechutné a baví mě to. Občas to i někdo sní, někdo pochválí. A já vařím. Vařím tehdy, když mám na něco chuť, chci něco vyzkoušet, nebo prostě nemáme co jíst.

Uklízet a starat se o domácnost?

No, to je téma na hodně dlouho a je to takový lehce začarovaný kruh. Uklízím denně a denně to není nikde vidět. Usoudila jsem, že když má člověk minimálně jedno dítě, tak to tak prostě je. Nic přesto nejede a nedá se s tím nic dělat. Bordel v bytě, šťastné dítě? Souhlas! Snažím se být šťastná, i když už po sté šlápnu na kostičku z lega. Všude se něco válí, všude je něco rozlitého, rozdrobeného. Když už mám pocit, že toho je moc, tak se pustím do uklízení (samozřejmě, když je dítě mimo domov). Najednou je uklizeno a je to divné! Jakoby tady nikdo nežil a s ničím nepohnul. Chvíli si to užívám, ale stejně nakonec netrpělivě očekávám svého malého ďábla. 

Vždycky je to tak, že co chci stihnout, to stihnu. A pak když to někomu vyprávím, tak mi řekne, že jsem strašně akční a kde tu energii beru. A já tak prostě normálně žiji. Snažím se dělat to, co mě baví a občas udělat i to, co je potřeba a mě moc nebaví. Samozřejmě, že nejsem dokonalá. Občas jsem taky totálně vycucnutá a nechápu, kde ostatní berou tu jejich energii. A říkám si, sakra, jak to stíháš? Ale ono je to opravdu jednoduché. Když se chce, tak to jde! Něco chtít je základ. Pokud nechci, nikdy nic neudělám.

Vybrala jsem jen těchto pár činností, které dělám nejčastěji. Jsem i jinak činorodá, ale spíš nárazově. S malými dětmi je člověk rád, že je rád. Takže nějaké hýření po barech, to není nic pro mě. Spíš tak pěkně na gauči s dobrou knihou, nebo zajímavým filmem.

Jo, to jsem já.